My Way #13: Neteče

Nazdar, to mi to zas trvalo, že?
Byl to týden nabitý událostmi, jak by řekli na Nově, ale v reálu žádné velké drama.

Voda se s pomocí odborníků v pondělí nakopla, takže jsem zase mohl v úterý otevřít hospodu. Ale přece jen to bylo už trochu jiné.

Zaprvé jsem byl ten víkend skoro den a půl doma. S manželkou a dětma. Po roce a čtvrt den a půl volna (mohly být dva celé, kdybych větší půlku soboty nestrávil s MM opravováním hadice a nedělní večer výjezdem k hadici). A hele, jako bych za ten den a půl zahlídnul něco jako život. Jasně, děcka mi lezla na nervy už asi po dvou hodinách, protože jsem si od toho hemžení za tu dlouhou dobu nějak odvyknul. Ale i tak to bylo prostě… společný oběd (připomínal tedy spíš první bitvu ze Statečného srdce, ale ok), šlofík, telka, obchod… Mno.

VIP stůl

A zadruhé se dostavil v podnělí v poledne Pan účetní řešit se mnou daně a jiné věci. No seděli jsme spolu asi 6 hodin. Hledali dokumenty (jsem bordelář) a počítali. Nejdřív každý sám, pak spolu, pak zase každý sám, pak zase spolu. A pokaždé nám vyšlo to, co jsem si já spočítal už před několika týdny.

A totiž, že pokud nechám hospodu běžet a budu kvůli tomu muset platit brigádníky na vrtu, budu na tom finančně plusminus stejně, jako když hospodu zavřu, s brigádníky se rozloučím a budu si vesele sedět na zadku na vrtu. Navíc budu pravidelně a dostatečně spát a místo dvou volných dnů měsíčně jich budu mít 6. A odpadnou mi stresy z různých kontrol a podobných radostí. A budu si vesele točit videa, čili ještě nějakou kropu vydělám, budu si psát blogísky, budu třeba točit podcasty, semtam si otextuju pro Humra nějaký web ale hlavně – dva celé volné víkendy v měsíci! To jsem zažil naposled v listopadu 2016.

Motorkářský stůl

Tož tak jsme rokovali. Já jsem se po každém výpočtu rozhlídnul po nových zdech, po úžasných stolech, které mi namalovala moja drahá milovaná, po tonetkách za 800,- kus, po nových mrazácích, mixéru, mikrovlnce a grilu a říkal jsem si, že je to přece blbost teď položit. A pak jsem se podíval po těch zkažených sudech a vyhozeném jídle, za ty tři týdny bez vody. A pak jsem si vzpomněl, že bude léto, bude přece sezóna! A pak jsem si vzpomněl, že jednu sezónu už jsem tady zažil a spočívala v tom, že stejní lidi, kteří obvykle sedí uvnitř, se v létě akorát přesunuli na zahrádku, bo uvnitř byl hic jak cyp. A pak jsem si vzpomněl, že tržby se díky tomu všemu snažení postupně zvedají, i když teď už jen kosmeticky. A pak jsem si spočítal ty hodiny navíc a stresy a řekl jsem si, jestli mi těch pár ušmudlaných tisícovek navíc (v lepším případě) stojí za ten čas a fyzické a psychické opotřebení.

Tož tak jsme rokovali. A bylo půl sedmé a já jsem řekl: seru na to.

Vybavení se dá prodat, žena dostane zánovní mixer na kašičky a mrazák na nanuky, já si budu na balkóně grilovat burgery a krásné stoly se klidně dají vydražit, vždyť není spěch. Nebo si každý kvartál udělám akci pro fanoušky a sponzory Turbozpráv. Vždyť si můžu dělat, co chci. Peníze jsou nahraditelné. Čas není. A čas strávený s děckama zřejmě už vůbec ne.

Zavolal jsem to ženě. Řekla: škoda té dřiny a investovaných peněz, ale budu radši, když budeš s námi.

Štamgasti to nesou samozřejmě špatně, chápu. Mám dva, kteří nevynechali jediný den. Každý den 5 hodin, spousta utracených peněz, dávali jsme si dárky k narozeninám (mně si oblíkli komplet včetně bot:)) Ti mi budou chybět a hospoda bude chybět jim. Špatný.

Mám pár, kteří chodili dvakrát třikrát za týden. Mám několik, co chodili jednou týdně. Mrzí to všechny. Mě taky. Ale váhy se převážily. A oni to podle jejich reakcí celkem pochopili.

A pak jsou tu samozřejmě ještě ostatní hosté, ti spíše náhodní. Viděl jsem je tady za ten rok jednou maximálně dvakrát. Je pozoruhodné, že zrovna tato skupina má největší starost o blaho lidu. „To je škoda, tady je to tááák fajn„, „a kam teď budeme chodit“ (muhehehe), „a kam teď budou lidi chodit“ (asi tam,kam chodili doteď, že) a „tady už nebude kam zajít“ a „peníze přece nejsou všecko“ a „chtěl jsem tu u vás oslavit šedesátku – mohli bychom si přinést svoje jídlo a zákusky a tvrdé?“ . Mno, vždycky se rozesměju.

GameZone

Takže tak. Již nejsem restauračním magnátem. Bylo to super. Dost jsem se toho naučil (tedy ve srovnání s tím, s čím jsem začal, ne že se ze mně stal nějaký borec:)) Stihl jsem se málem upít a taky jsem to tady stihl trošku rozjet. Umím uvařit skvělé polívky, poctivý guláš a dělat dobré sendviče a solidní burgery. Počítat jsem se teda naučil až na konci, ale pamatuj, že nikdy není pozdě:D Mohl bych to tahat ještě klidně rok nebo dva a možná by to šlo pomalu nahoru, nebo taky pomalu dolů (lidi teď rádi pijou doma zalevno). Ale ten čas už tomu nedám.

Kdo jste nestihli, nesmutněte. Třeba chytnete pozvánku na zářijovou Mukačevo Party a uvidíme se tu, mrkmrk. A kafe vám udělám vždycky, tak se klidně stavte na vrt.

Jo a kdyby vás to zajímalo, včera v noci mi zmrzla voda.

(Visited 3 146 times, 1 visits today)